O egu

O egu

O egu pro jiná ega - pro jiné duše ! 


Pokud by tento dopis četlo nějaké jiné ego,tak ho chci poprosit, ať nemá předsudky k tomuto textu. Děkuji, s láskou a pokorou Anie.


Milé ego, 
chci tě jen pozdravit, odpustit Ti a malinko usměrnit. Strávily jsme spolu mnoho let, už jen mlhavě si vzpomínám na to, jak jsme se seznámily v mých dětských letech. Bylo jsi se mnou většinu mého dosavadního života, v dobrém i ve zlém a vždy si se snažilo, abychom vše dělaly nejlépe ze všech. Vzpomínám, jak nám nic nebylo dost dobré, hezké, velké nebo pravé. Na všem jsme vždy našly něco nedokonalého a snažily jsme se vše dělat jako jiná, ta úspěšná ega. Soutěžily jsme a nedokázaly pochopit jak je možné, že jsme prohrály. Byly jsme rozzlobení, soupeře jsme obviňovaly z podrazů, podvádění nebo z nepatřičného štěstí.

Občas nám svět přišel cizí, až nebezpečný. Všude okolo byla spousta cizích lidí, kteří nám chtěli uškodit nebo se na nás nějak obohatit. Vzpomínám si, jak jsi říkalo, že to musíme někam dotáhnout, abychom něčím byly. Jít si tvrdě za svým! Když se něco nepovedlo, tak jsi dokázalo být dost kruté, až teď si uvědomuji, že jsi z toho vždy obvinilo mne a o sobě nikdy nemluvilo. Bývala jsem pro Tebe hloupá, slabá a ošklivá, někdy nemožná - už na to raději nebudeme vzpomínat.

Zajímavé ale bylo, jak jsi Ty rádo stále vzpomínalo a nebo bylo v myšlenkách na budoucnost. Pořád jsi mi opakovalo události, které se staly klidně i před spoustou let a nutilo mne za ně pykat pořád dokola. Jediné čím jsi mne utěšovalo, byla budoucnost. V budoucnu to dokážeme, porazíme je! Budeme nad nimi, ti úspěšnější! Špatné pak bylo, když se to nepovedlo, jak jistě vzpomínáš. To jsi na mne bývalo opravdu zlé. Úplně nejkrutější jsi ale dokázalo být, když mi bylo nejhůř. Nikdy jsem se od Tebe nedočkala žádné podpory.

Přišlo mi divné, proč mne tak nadáváš, když bys beze mne nebylo ani Ty. To jsem ale tehdy samozřejmě nevěděla. V těch těžkých chvílích, když jsi mi říkalo, že tady mám důkaz, jak jsem nemožná se ale občas stala podivná věc. Jako bych na chvíli cítila( vím, že to neuznáváš a už mi to nevadí, že je tu ještě něco jiného než ty) něco krásného a hřejivého, jakoby to byla láska. Ne pouze taková láska jakou jsi znalo ty, taková ta že se dva milenci mají rádi a pak se třeba začnou nenávidět. Byla to jiná láska. Láska k Bohu.

Prostě jakási sounáležitost se vším a všemi okolo. Na malinkou chvíli ti okolo nebyli cizí lidé a těm co nás ranili, bylo odpuštěno, ovšem jen na malou chvíli. Pak jsi zase převzalo otěže Ty a napravilo škody. Čas šel dál, jakoby měl nohy a já začala pociťovat, že ta realita, kterou jsi mne stále připomínalo, však víš ta Tvoje hmotná, že ji mám nějakou jakoby pozměněnou. Bylo tu něco, co jsi Ty prostě nedokázalo vysvětlit.

Vzpomínám, jak jsi to zpochybňovalo a logicky vyloučilo. Já ti to ale nezazlívám, chápu Tě, jsi běžné ego a neumíš to jinak. Za zakladatele logiky považujeme Aristotela ve 4. století před letopočtem, ano až tak pozdě. Před ním tu byla spousta moudrých civilizací jako Keltové, Egypťané, Sumerové, Mayové a mnoho dalších. Ty to všechno zvládli bez logiky, měli něco, čemu se říká moudrost a vědění.

Zdá se mé drahé ego, že už tě tolik nepotřebuji. Víš, je mi tak nějak líp bez toho tvého neustálého posuzování všeho a všech okolo. To byla vůbec tvá nejoblíbenější hra, dnes už vím , že to bylo právě to, co mne oddělovalo od celku. Neustálé nutkavé myšlení a označování všeho pod různými slovy, ať už takovéto nálepkování to je ten blb a tahle zase typická hysterka, nebo tvá neustálá snaha vše nějak zařadit, ihned popsat a vysvětlit. Napadá mě, že to byl asi ten hlavní blok, ten závěs, přes který jsem neviděla svou duši. To že jsme všichni z jednoho zdroje a jeho dotek neseme v sobě celý pozemský život.

Vzpomínám, jak jsi se snažilo několikrát zvrátit tuto pro Tebe nevýhodnou situaci a to tím nejneuvěřitelnějším tahem. Použilo si katolického Boha. Přesněji řečeno toho Boha, jak jej popisují v náboženstvích. Potkaly jsme spoustu lidí, kteří nám vysvětlovali, jak to jako s Bohem je. To ti řeknu, byl od Tebe mistrovský kousek. Vzpomínám, jak si říkalo, že přece nejsem ten fanatik, co si myslí , že Bůh říká co máme dělat, aby nás pak ten milující Bůh strašlivě potrestal zato, že neplníme jeho vůli. Dobrá práce prohnané ego, tady jsem nemohla než souhlasit.
V ten moment se ale opět vynořila duše a položila otázku: Jak by někdo mohl být blíž Stvořiteli než jiný, jak by někdo mohl rozumem vědět víc o Bohu nežli třeba ty? 
A tak jsem přestala hledat Boha v kostelech a tak a začala jej hledat v sobě. Tvůj poslední pokus s tím, že Bůh je oddělen od nás už ani nebudu brát vážně .

Mí osudoví průvodci Tolle, Walsch a Lazarev ( vím že ani jednoho z nich neuznáváš), mě navedli tím směrem, který vede k sebepoznání. Který vedl k Tebe poznání drahé ego. A pak k poznání 3 aspektů - láska, pokora a vědomí celku. Vím, že to pro Tebe, milé ego, není příjemné čtivo. Nejsem již oddělena od lidí ani od Boha. Mohu soutěžit a bavit se tím , aniž bych potřebovala vítězit, mohu jít za svým cílem, ale přitom zůstávat stále v přítomnosti a nevyužívat ji jen jako prostředek k dosažení budoucnosti. Mohu dělat cokoliv a vím, že už není se čeho bát, není důvod se nad někým povyšovat nebo se před někým ponižovat. Mohu prostě konečně být sama sebou.

A víš proč to vím? Protože to beru jako dar, ne jako něco čeho jsem dosáhla svými schopnostmi nebo svou výjimečností. Vím, že tohle není tvoje práce, milé ego. Je toho schopný každý, každý z nás to má v sobě, jen to objevit. Děkuji za tento dar, pokorně jej přijímám a budu se snažit jej šířit.

Tohle jsem Ti chtěla říct mé drahé ego . Asi tomu nebudeš rozumět a chtělo bys, abych Tě teď navždy zatratila, ale to já neudělám. Naopak, děkuji Ti. Děkuji, protože bez Tebe, bez té bolesti , co jsi mi způsobovalo, bych nepoznala, jak to může být krásné. Když jsem jen v hlubokém Bytí s Bohem.




Zpět